Proč se na tebe zlobím už teď?

Jo. Teda jen jsem se stavila, abys věděl, že se nezlobím, i když jsi nepřišel na rande.

Vím, že lituješ toho, žes na mě vzal řemen, ale nejsem hloupá.

Stále jsem ještě rozčilená za ten poprask, co jsi udělal v květnu 1968.

V prvé řadě jsem na tebe naštvaná.

Proč bych měla být na tebe naštvaná?

Jsem tak trochu na tebe naštvaná.

To je tak rozkošný, že na tebe ani nemůžu být naštvaná.

Nezlobím se na tebe, že jsi ho pustil, Damone.

Tati, asi jsi si povšiml, že od té nehody v autokině, jsem tě tak trošku ignorovala.

Zlobí se na mě tvoje máma?

Fajn, ale i tak na tebe můžu být naštvaná, že jsi mi to neřekl.

Líbíš se mi. Ale z nějakého důvodu se na tebe zlobím.

Už na tebe nejsem ani naštvaná, jasně?

Ale když uvidíš, že se neusmívám, nemysli si, že jsem smutná nebo se na tebe zlobím. Jenom se snažím šetřit svou tvář.

A jo, abys věděl. Pořád jsem na tebe naštvaný.